“Jste normální?” Ptám se paní Lechtavé v HuráMarketu. “Je září a vy už vyvěšujete vánoční fangle! Vždyť venku je 25°C!”
“Pane redaktore,” ušklíbne se manažerka, “nic nechápete. My normální jsme, vy nejste.”
“Aha, děkuju. A proč tady na mě bliká ten svítící sob, a proč ty další blikačky, ozdoby, svíčky, santa klausové a další nesmysly? Proč?”
“Pane, tyhle otázky miluju, lidi to prostě chtěj.”
“Takhle brzo?
“Jo.”
“A koupil si už někdo něco?”
“Jo. (po chvilce) A i kdyby ne, nevadí. Mají to tu jako připomínku, že už to brzo začne!”
“A co začne?”
“Pane redaktore, doufám, že chápete, kde jste! Tohle je (důrazně) HuráMarket! Chápete? (ještě důrazněji) HuráMarket! Cítíte tu auru? Tu sílu našeho společenství?”
“Tedy, paní manažerko, cítím. Máte pravdu, už to cítím, jste opravdu silné společenství… Já snad omdlím.”
“Ano, (horlivě) čeká nás nová doba plná solidarity a společného setkávání se v HuráMarketech… pane, není vám něco? On snad omdlívá?!… Pomoc! (volá do mobilu) Pošlete k uzeninám někoho, je tady omdlelej redaktor!
—————————————————
(pauza)
“Promiňte, já jsem asi… omldlel?”
“Pane redaktore, támhle si zajděte do naší HuráOrdinace, pan doktor Sluníčko vám určitě pomůže.”
“Ano, děkuju,… víte, já radši už půju ven, na vzduch.”
“Pane, jste vy normální?! Počkejte, já vám sem pana Hurá-doktora zavolám!”
Odcházím, utíkám, klopýtám, utíkám, utíkám…